Znovu se nadechnout...

By 12:00

Je neděle večer. Ležím na roztaženém gauči, což znamená jediné. Karanténa nebo nemoc. Jindy totiž gauč neroztahuju. Koukám se na seriály, tiše pozoruju trápení hlavních hrdinů a občas mi hlavou proběhne "udržujte si odstup, kde máte roušku, když jdete do obchodu?". Jsem zblblá. Už nedokážu normálně přemýšlet. Jako kdyby byl letošní rok nekonečný a vidina normálního života už nebyla. Co je to normální život? Nastane ještě někdy? Proč hlavní hrdinové nemají rozežrané ruce od dezinfekce?


Sedím ve food courtu a čekám, až zavolají moje číslo objednávky. Zvedám se od stolu, vyzvedávám si jídlo, usedám ke stolu a z kabelky lovím dezinfekci. Sundávám si roušku a užívám si chuť hamburgeru. Nejlepšího burgeru, který jsem kdy měla. Anebo prostě dobrého burgeru, který má o to lepší chuť, protože je to možná naposled, co ho na pěkně dlouhou dobu jím. Mezi lidmi. Vím, že je to naposled. Zařekla jsem se, že teď už budu sedět doma a nikam moc nechodit. Celá nadšená přidávám fotku na instagram, protože cítím, že se chci o tuhle poslední radost ještě podělit se světem. Dojím oběd, vydezinfikuju se, nasadím roušku a odcházím. 


Žádost o zprávu. Rychle otvírám instagram a koukám se, kdo mi co píše "A kvůli takovým nezodpovědným jako jsi ty, jsme tam, kde jsme. Děkuji ti". Nevím co říct. Na chvilku propadnu panice, že možná vážně svým jednáním "zabíjím lidi". Jenže co jsem udělala špatně? Naposledy šla podpořit moji oblíbenou restauraci? Vyšla z domu? Nezůstala sedět doma a nečetla od rána do večera hysterické média? Za chvíli mi pípne další zpráva. '"to máš tak, sejdeš se s kámoškou, dvěma a jakou máš jistotu, že nejsou nemocné? Žádnou. A tak to chytneš a roznášíš dál". Je mi smutno. Opět se cítím jako roznašeč něčeho, co ani nemám. Je mi smutno. Aspoň na chvíli chci utéct od té už deset měsíců trvající hysterie. Chci aspoň na chvíli žít, tak, jak jsem žila. Chci aspoň na chvíli utéct od všech těch roušek, dezinfekncí a zpráv, že mrtvoly se budou válet po ulicích. Chci být na chvíli šťastná. Ale za každý pokus o to aspoň na chvilku žít jinak než práce-domov-vaření, se mi dostává kritiky ze všech stran. A ani instagram mě už nedělá šťastnou, protože se dělí na dvě skupiny - chorobné popírače současné situace a chorobné sdíleče "nasaď si roušku, jinak tě nahlásím na policii". Tohle na instagram nepatří. Zuřivě všechny tyhle pošuky blokuju nebo aspoň ztiším jejich příspěvky. Blokuju i všechny ty datové vědce, které si na instagramu dělají slušné jméno. Ne proto, že bych byla odpůrce jejich výzkumů, ale proto, že mě prostě VYTÁČEJÍ! Stačí si přečíst i ten blbej hešteg #ZachranmeČesko a mám chuť jít běhat po nákupáku nahá - tedy bez roušky. Vadí mi, jak se každý musí neustále ke všemu vyjadřovat. Každý dělá motivační video, všechno se pořád dokola sdílí a pořád se někomu tleská. Věřím doktorům, ne rádoby celebritám na sociálních sítich, ne holce s pár followery, která se pravidelně fotí s rouškou. Vím, jak se chovat, co dělat, mám přece rozum, svědomí a mozek, ale nechci si o tom všem číst i na tom blbém facebooku či instagramu. Chci si tam prohlížet obrázky zvířátek a paletek! Jako vždycky,


Je ráno a já bych si ze všeho nejraději přála zase vlézt do teplé postele a spát. Prospat den, dva, týden. Oblékám se, obouvám se a mířím k autu. Ledový vzduch mi začíná lézt pod tílko a studí mě nohy. Zapínám rádio, když v tom slyším "je pátek 8. října". A až pak mi to dochází. Je říjen, je podzim. Neměla bych nosit espadrilky bez ponožek a tenký svetr. Nebýt moderátora v rádiu, tak vlastně vůbec netuším, co je za den, za měsíc, roční období. Prostě nějak tak funguju. 


Je asi víkend. Nevím, co je přesně za den, ale venku prší. Zas. Opět. Stále. Slyším, jak se rodiče za dveřmi baví o tom, že stále ještě spím, i když oni chtějí obědvat. A tak vstanu. Vstanu, abych se najedla... a šla si zase lehnout. Celý den nevylezu z postele, sjíždím jedno stories za druhým a počítám, kolik hodin ještě zbývá do doby, než půjdu spát. Nudím se. Hrozně moc. Je to taková ta míra nudy, kdy se mi ani nechce nic dělat, a tak jenom čumím a čekám, až půjdu spát. Promarněný čas.


Mám toho po krk. Většinu času mám na párku a jsem vůči celé situaci apatická. Je mi všechno jedno. Koukám na ty nové tisícovky nakažených a nic to se mnou nedělá. Je to číslo. Snažím se veškeré trápení ignorovat, nepřemýšlet nad tím, o co všechno jsem přišla já, ale hlavně všichni okolo mě, kteří si vytrpěli mnohem mnohem mnohem víc. Jenže pak přijde chvíle, kdy tyhle informace vniknou do moji bubliny a začnou mě mlátit po hlavě. 


Bude zas někdy dobře? Nastane chvíle, kdy zahodíme ten odporný hadr z obličeje a začneme zase dýchat čerstvý vzduch bez omezení? Přestaneme neustále přemýšlet, jestli tohle je dostatečná vzdálenost od paní ve frontě v obchodě? Budeme zase někdy žít a uvědomovat si dny a měsíce? Nebo už navždy náš život bude rozdělen na "týden před zavřením škol" a "týden po zavření škol"? Proč mě pokaždé dojme, když si vzpomenu na minulý rok a to, jak jsme cestovali? Proč mě dojímají fotky z Kanárských ostrovů a Turecka? 

Ač jsem většinu  času apatická, občas přijde ten psychický zlom.... Tak jako teď.  

You Might Also Like

4 komentářů

  1. Na jaře jsem byla dva měsíce doma, s nikým se nestýkala. Teď? Ano, je to vážná a těžká situace a ač mám ráda svůj klid, samotu, tak člověk prostě potřebuje občas se s někým vidět, popovídat si, postěžovat si, svěřit se, takže možná je to nezodpovědné vzít si kafe do ruky, projít se po Praze, ale důležitá je i psychická pohoda. Takže Kačí, napiš, zajdeme nakrmit nutrie, ať je nám líp :D
    Beauty of pink / Knižní regál

    OdpovědětVymazat
  2. Taky se tak někdy cítím. A na ty otázky bych taky ráda znala odpověď. Musíme jen doufat, že bude zase dobře.
    Povídání nejen o kosmetice

    OdpovědětVymazat
  3. Pšendo, nepropadej depresím a změn si popisek u profilu, 27 let Ti už není, asi tak dva roky a dva měsíce.
    S láskou, sejr.

    P.S.: Nuda není připuštěna, můžeš sledovat novely (ne telenovely, novely jsou takové ty věci číslo/rok a sbírka) :-D
    P.S.2: Všude dobře, doma nejlíp.
    P.S.3: Dobře bude, zase se pojedete s Lukášem na kočičky k moři :-D

    OdpovědětVymazat
  4. Já občas ještě někam vyrazíš a jak víš, tak jsem takovej ten zlatej střed názorů, nebo se alespoň za něj považuji a mrzí mě také ty dvě skupiny, těm co je to úplně jedno a těm, co se všeho až moc bojí. I když je svět barevnej a vypadá vesele, je hrozně smutnej a člověk neví co bude dál. Já i když si možná někteří myslí o mě také různé věci, stále doufám a stále se snažím najít skulinky jak žít a cestovat, to mě nabíjí a nabíjí mě i to plánování a každá dobrá zpráva a i malilinká naděje, která na internetu alespoň na chvíli vyhoupne mezi tou kupou hrůz. :) Bude dobře. Musíme věřit.

    somethingbykate

    OdpovědětVymazat