Nesnáším stereotyp, ale bojím se změn. 
Miluju dobrodružství, ale potřebuji jistoty.
A ty nemám.
Jistoty neexistují.
Pro nikoho. Co je dneska, nemusí být zítra a nic s tím neuděláme. Není to žádný smutné fňukání, je to fakt - negativní, ale zároveň i hrozně pozitivní. Budoucnost je plná otazníků, změn a nových začátků. Hlavně se jich ale nebát...


Moje sbírka rtěnek obsahuje snad i více jak 80 kousků. Nejraději mám ty matné - třpytky ani lesky nevyhledávám. Od rtěnky potřebuju, aby něco vydržela, nevysušovala, nedělala žmolky, přežila nějakého toho hubana a nerozpíjela se.

Maybelline - Super stay

Poslední dobou se mi nahromadila spousta fotek a já přemýšlím, co s nimi. Na instagram se všechno nevejde, že jo. Navíc mám teď novou uchylku - veškerý obsah ladit do barev (divím se, že moje duše perfekcionisty na to nepřišla už dřív). A tak jsem se rozhodla udělat asi tak po tisíci letech taky nějaký "One year in pictures". Navíc podle statistik jsou ty osobní články úplně nejčtenější (proboha proč? to jsem tak zajímavá?? :D )...a já se přitom tak snažím u psaní recenzí :D

V noťasu se mi sešlo hned několik fotek produktů, které bych vám ráda ukázala. Některé věcičky mě uchvátily, jiné mě zklamaly, a tak to nebudeme zdržovat a rovnou se přesuneme k recenzím :)


Taky se vám občas stane, že ve vás zanechá nějaký film nebo seriál hrozně silné emoce? Že ve chvíli, kdy to skončí, jenom zíráte na plátno před sebou a nejste schopni slova? A během promítání několikrát odvrátíte zrak, dáte pauzu a cítíte, že se potřebujete nadechnout, uklidnit?
Mně se to moc často nestává. Řekla bych, že naposledy jsem se tak cítila několik let zpátky, když jsem se koukala na Requiem za sen. Znovu bych se ale už nepodívala. Na druhou stranu si myslím, že tento film by měl vidět každý. Jednou.

Podobné emoce se mi ale vrátily tento týden, kdy jsem úplně náhodou narazila na seriál PPříběh Služebnice. Sci-fi mě moc nebere, příběhy vymyšleného světa taky ne. Ale dala jsem tomu šanci. Ze zvědavosti. Z prvního dílu jsem byla sice dost špatná, ale zvědavost je zvědavost, a já teď nedočkavě čekám na nové díly druhé série. Svět, který se odehrává za pár let v Americe, kdy je lidstvo postiženo ekologickými katastrofami a neplodností. Dystopie, totalita. Američané se vrací zpátky k tradičním hodnotám - k víře v boha, k minulosti. Ale vzhledem k tomu, že nejsou schopni plodit vlastní děti, vysoko postaveným rodinám je svěřená služebnice - žena, která je plodná a jejím úkolem je, porodit dítě.  Se služebnou je zacházeno jako s otrokem, jako s neživou bytostí. Porodit a poslat ji jinam.

Seriál byl natočen podle knižní předlohy spisovatelky Margaret Atwood a já stále nedokážu pochopit, jak někdo, zvlášť žena, mohl něco takového vymyslet, napsat. Na druhou stranu, i když je celý tento děj vymyšlený, přece jenom na něm nějaký kousek pravdy je. Spatřujeme v něm hrozbu budoucnosti, ale zároveň i mnoho narážek na současnost, na minulost, na fanatickou víru v Boha, která je sice v dnešní době překonaná, ale zároveň odkazuje na hrůzy, které se v minulosti v křesťanství (a nejenom tam) odehrávaly. 

Teď jsem možná někoho trošku vydeptala, na druhou stranu si myslím, že zrovna tento seriál by se do podvědomí dostat měl, protože ho považuju za jeden z nejlepších seriálů dnešní doby.

Outfit
Hodinky - New Yorker, šperky - Aliexpress

Je tady květen a s ním přichází i Den matek :)
U nás se tento svátek nikdy příliš neslavil, protože mamka má pár dnů poté narozeniny, a tak všechny ty veledary dostala právě až na narozky. Na druhou stranu je hrozně pěkné si na mámu vzpomenout a něčím pěkným ji obdarovat - ať už je Den matek nebo ne. Já jsem zastánce toho, že dárečky by se měly dávat v průběhu celého roku. Vánoce, narozeniny ani svátky pro mě nejsou signálem, že teď musím jít a něco velkého povinně koupit. Nad dárky přemýšlím a dávám je vždycky, když na něco pěkného narazím a říkám si, že by mohly udělat radost. Balíčky z cest, úlovky z drogerii, zákusky z kaváren, makronky z farmářských trhů. Je jedno, co je za den a jaký je svátek. Já dárky dávám v průběhu celého roku, ale taky k příležitostem :)

Den matek

Outfity poslední dobou už moc nefotím.

Mám totiž pocit, že můj styl oblékání se už usadil do určitého stereotypu a já prakticky nosím pořád ty podobné kombinace, ty stejné barvy. Nejspíše jsem se už našla.
Taky pozoruju, že si kupuju daleko méně oblečení, než dřív (ať už laskavě někdo vynalezne nafukovací skřín a nájem, který se platí sám, jo? :D ) a když si něco koupím, většinou to je nějaký basic kousek, protože mě kolekce v obchodech nebaví. Jsou ohavné, nekvalitní, předražené a ještě v divných velikostech (holky, které máte více jak 175 cm - taky máte problém sehnat dostatečně dlouhé jeany a tričko, které nekončí pod prsama?)

Kabelka - Stradivarius, boty - časnaboty

"Co ti je, stalo se něco?"
....jedna obyčejná věta a tolik dokáže změnit...
...jedna věta, která člověka dokáže vyprovokovat k tolika různým emocím....
"Ne, všechno je v pořádku"...odpovíte, ale moc dobře si uvědomujete, že je to lež. Že lžete okolí, ale i sobě. Tolik byste si přáli, aby všechno bylo v pořádku, ale ono není....
...Zatlačíte slzu, spolknete knedlík v krku a nasadíte ten umělý úsměv.


O pleť jsem se nikdy moc nestarala - maximálně odlíčit něčím levným a účinným a čau. Žádné krémy, žádné gely, žádné masky...Hlavně aby to bylo co nejdříve za mnou :)

.