...Není nad to se jednoho dne prostě sebrat, sbalit si věci a vypadnout pryč...

...Utéct té každodenní realitě, každodennímu krajíci chleba, šálku čaje...

....Udělat něco nezodpovědného, velkého a nevhodného....

....Neohlížet se na to, co je správné a co je žádoucí. Co by si přáli ostatní, co na to ostatní říkají, jestli to schvalují nebo naopak kritizují...

...Vždycky jsem byla takový ten utíkací typ. Pálila jsem mosty a dělala velká rozhodnutí. Ale na co jsem byla vždycky hrozně posraná, bylo cestování....Nikdy jsem neměla koule, se prostě sebrat a někam odcestovat. Ať už na pár dnů či na měsíc. Nikdy jsem nenasbírala odvahu odjet na Erasmus, udělat si vlastní dovolenou....uměla jsem dělat velká rozhodnutí jenom s domácí půdou pod nohama...

Když jsem minulý týden slavila svoje 26. narozky, cítila jsem, že i když jsem stále hrozně nedospělá, přece jenom ve mně to malé dítě navždy umřelo. Zatímco dřív jsem se na svůj narozeninový den vyloženě těšila, ráno si dávala budíček, abych ho celý neprospala, milovala všechny ty gratulace, snídala zmrzlinu a všem dokola připomínala, že mám narozky, letos to bylo jiný. Tak nějak bez očekávání. Od rodičů jsem shrábla tašku s oblečením, které jsem si sama koupila, od babičky peníze, poděkovala všem, kterým pípnul facebook a zaspamoval jim celou stěnu faktem, že mám narozky...a tak nějak nic nečekala, v nic nedoufala. Den jako každý. Až s tím rozdílem, že když jsem se konečně vlakem plným dětí (které nemám ráda) dokodrcala do Prahy, sedla si pod koně s obřím kufrem a čekala, až mě vyzvedne muž z práce, mě prostě zčistajasna posral pták. Poprvé v životě. Pobavená hořkostí situace jsem se začla smát, a tak jsem si ani nevšimla přicházejícího muže, který už z dálky na mě hulákal "zapni si Bluetooth". >> Zobrazit obrázek >> 1.- 3.9 Víkend v Benátkách, Kejtička & Lukášek. "Zlatoo, pamatuju si, jak si loni říkala, že by sis přála oslavit narozeniny v Benátkách. A taky sis na instagramu posteskla, že bys chtěla k moři...přemýšlel jsem, jak to zařídit, když teď není moc času, a pak mě to trklo".... Bylo to krásné, romantické a neskutečně pozorné gesto. Vždycky jsem snila o muži, který bude umět číst mezi řádky, vnímat mé projevy..a náhle se mi to vyplnilo.
Nebudu vám kecat. I když mě zalila slastná vlna jménem "cestování a moře", cítila jsem obří bodnutí u srdce jménem "zodpovědnost, učení, v neděli bys měla jet za rodinou. Teď tě potřebují". Nebudu kecat. Celý ten týden, kdy se můj muž těšil a odpočítával minuty, já nedokázala sundat to těžké břemeno zodpovědnosti a výčitek, že se jedu na víkend flákat. Zrovna v tu nejméně vhodnou dobu. Do toho mě ještě tížilo zjištění, že v Benátkách budou šílené deště a 18°C a začaly mi opět tradiční křeče v břiše, které jsou takovou tou známkou toho, že mám příšerně moc stresu a potřebovala bych vypnout...

Najednou tu byl den D. A všechno jako by se změnilo. Všechny hloupé komentáře jsem hodila za hlavu, stejně jako státnicové otázky, nikomu nic neřekla, sbalila si tašku a pláštěnku a jela. Na víkend do Itálie....

Vím, že je to se mnou někdy hrozně těžké, snášet moje nálady a souboje moji slabé vůle a výčitek z nezodpovědnosti. Vím, že je těžké čelit mým výbuchům, kdy vlastně ani já sama sebe nedokážu uklidnit...ale ve finále vám řeknu, že víkend s určitou dávkou "mámvpičismu" byl přesně to, co jsem potřebovala. Hodit všechno za hlavu, včetně šamponů a  kleštiček na řasy, Prostě čau...a kdo má nějaké komentáře, ať je raději rychle polkne. Bylo to tak osvobozující a příjemné.

Program zněl jasně - ráno koupačka na pláži v Lido di jesolo, odpoledne do Benátek. Jenže když mi teploměr ukazoval, že je venku 11°C, trošku jsem mrzla. Nakonec se počasí vyčasilo, slunce začalo svítit jako uprostřed léta, a všichni se začali pomalu soukat do plavek. Kromě mě. Spíše než koupačce jsem podlehla prohlídce města, a tak jsem si celé Lido di Jesolo prošla křížem krážem, nakoukla do místních butíků, pokochala se italskou módou, prohlídla si okolí a samozřejmě si i odnesla 2 taštičky s nákupy. Den jsem si užila nejvíce, jak to šlo. K večeru jsme pak zamířili do Benátek. Ale přesun z místa A do místa B + 15km v nohách, mě natolik zmohlo, že jsem usínala za chůze a měla fakt těžkou krizovku. Ta odešla ve chvíli, kdy se nad námi začaly honit zlověstné mraky, a tak nějak začal boj o nezmoknutí. Doběhneme rychleji na náměstí St. Marco nebo zmokneme jak ščuři? 

Pokud máte pocit, že jsme jenom jedli, tak máte pravdu. Ráno jsme si udělali povinnou zastávku na italskou kávu a snídani, na pozdní oběd zamířili do restaurace na těstoviny Carbonara, které miluju, ale sama je neumím připravit tak, aby mi šmakovali jako v Itálii a na pizzu. V noci jsme se pak schovávali před bouřkou v jedné menší kavárničce v Benátkách, kde jsem zkoušeli místní zákusky. Na zmrzlinu bohužel nevyšel čas. Jestli mám říct den, kdy jsem se za poslední dobu nejlépe najedla, tak to je právě sobota :D 

Fotek z Benátek moc nemám. Kvůli počasí bylo šero, což je nejhorší doba na focení. Nakonec jsem nastavení foťáku aspoň trošku vykoumala, a tak pár fotek vzniklo. Noční Benátky jsou krásné, ale děsivé. Zvláště když prší a je bouřka. Celé náměstí je pod vodou a vy chodíte temnými uličkami a vlastně ani moc nevíte kam jdete :) Má to svoje kouzlo, ale sama bych se asi bála té temnoty. 

Ten víkend byl přesně to, co jsem potřebovala. A jak jsem se dřív svého narozeninového dárku bála, nakonec to bylo to nejlepší a nejpěknější, co bych si vůbec mohla přát :) A já svému drahému děkuji. Děkuji taky za to, jak mě zná, a tak nějak mě jako jediný dokáže vytáhnout ze stavu úzkosti a stresu :)