Pamatujete, jak jsem tady v září psala, že jsem dostala nabídku, která se neodmítá - tedy možnost líčit a fotit kolekci oblečení pro Univerzitu Palackého? 

NE? Tak si to pojďme připomenout tady.

ANO? Tak to si nic připomínat nebudeme a hned se pustím do toho, co jsem vám chtěla povědět už od začátku.

Fotky jsou oficiálně na světě! Juchů...postarala se o ně úžasná Krista Erbenová, jejíž fotky už nějaký ten pátek obdivuju a musím říct, že i tentokrát se focení náramně povedlo....však posuďte sami - mám pro vás menší ukázku toho, jak se banda několika lidí z jedné školy sebrala a šla fotit velice spontánní a netypickou sérii fotek. Úsměvy ani pohodová atmosféra nahrané nejsou. Sedli jsme si a všechny společné dny focení si pořádně užili:)

Pokud nejste z UPOLu, asi vám oblečení nic neřekne (ale můžete se aspoň pokochat pohledem na ty fešné modely a modelky)..ale pokud na UPOLu studujete, nejspíše začnete dumat nad tím, zda si nějaký univerzitní kousek do svého šatníku nepořídíte..

Pro zájemce ještě přidávám odkaz na eshop ...

Pro mě osobně jsou tyto fotky takovou poslední tečkou za mým studentským životem v Olomouci. Vzpomínkou na období, kdy jsem hrdě studovala UPOL a proháněla se uličkami tohoto úžasného města. Stěhuji se. Pomalu, ale jistě. Momentálně zpátky k rodičům, a po státnicích zase někam jinam. Netuším, kam mě vítr odvane. Nevím, v jakém odvětví budu jednou pracovat. Nevím, co bude po září a co bude pak. Celá moje budoucnost je jedna velká neznámá, velký otazník. A i když větší změny nesu hrozně těžce a nejistotu doslova nenávidím, takže se nedá říct, že bych ve své současné situaci skákala štěstím dva metry vysoko, spíše zamačkávám slzu, i tak je tu něco, na co můžu hrozně ráda vzpomínat. A je to právě těch pět let, které jsem strávila v Olomouci, a které mě úplně změnily. Změnily mi pohled na svět i uvažování. Udělaly ze mě "velkou holku", která se o sebe musí postarat a nebojí se. Mnohdy se slzami v očích a plná hněvu jsem svůj studentský život proklínala, ale každou krizi se mi povedlo překonat. Jít dál. Otrkat se. Jít si za svým. Nevzdávat to. Jsem totiž člověk, co se nikdy nevzdává a vždycky vidí pomyslné světlo na konci tunelu. A i když mě to nejtěžší - státnice, teprve čeká, i tak ukončuju jednu velkou a pro mě hrozně osobní kapitolu svého života. Olmík už asi navždy zůstane mou srdeční záležitostí a vždycky ho budu považovat za svůj domov. Je to totiž taková moje první láska...skutečná...první..jediná...