Bude svět zase v pořádku?
Těžko říct, co o svém životě říct.
Na přelomu února a března se toho stalo tolik, že jsem si neskutečně přála chvilku sedět doma, nečíst internet a být daleko od všeho, co mě stresuje. Od lidí, od přítele, od rodiny. Zkrátka od všeho. Od všech. Protože těch stresových faktorů bylo nějak moc. Víc, než jeden člověk dokáže zvládnout.
Než to všechno vypuklo, řešili jsme problémy v práci, doma, se zdravím, ale i dovolenou v Istanbulu, kterou jsem svému drahému koupila k narozkám, a kterou jsme nakonec měli zrušit právě kvůli problémům v práci. Jen tak, bez náhrady peněz. Dobrovolně. To, že jsme nakonec nejeli kvůli zavřeným hranicím a zrušenému letu, je věc druhá.. To jsme v té době ještě nevěděli.
Pamatuju si to jako dnes, byla středa, seděla jsem na školení a bylo mi hrozně špatně, chtěla jsem křičet, brečet, řvát, utéct. Pročítala jsem internet a vůbec nevěděla, co se svým životem, co s našimi životy. Nejkrásnější chvíle celého tohoto období pak byla odpoledne, kdy jsem se vydala ke kadeřnici a 2,5 hodiny strávila povídáním.. O všem. O všem veselém. Svět byl zase v pořádku. Aspoň na chvilku.
Štěstí mě ale hodně rychle přešlo, protože se pak všechno seběhlo ráz na ráz. Psychické vyčerpání, pláč kamarádovi do telefonu poté, co jsem položila telefon mamce, vyhlášení nouzového stavu, kolaps přítele, návštěva nemocnice a prozření. A hrozný strach, že jsem se taky nakazila.
Najednou jsem viděla realitu a to, že běžný člověk nemá absolutní tušení, co zažívají doktoři, že možná nakažení lidi chodí na pohotovost jako by se nechumelilo, bez roušky. Pokecají si s půlkou lidí na chodbě, a pak sestře jen tak mimochodem sdělí, že byli v Itálii a mají příznaky. A vy vedle tohoto člověka stáli a mluvili s ním!!! A pak přišlo pravidelné měření teploty, pozorování se, telefonáty doktorům a několik opravdu špatných nocí, které ale nakonec dobře dopadly! A každý den nový zákaz a chytré poučky rodiny "nechoďte ven, myjte si ruce". Copak můžu nechodit ven, když musím chodit do práce?
Občas jsem si připadala jak v nějakém apokalyptickém filmu a pořád se kousala do rtu, abych se probudila. Zásoby těstovin a papírových kapesníků a stres, že třeba zítra ráno už žádný obchod neotevřou a neseženu ani paralen, který jsem doma samozřejmě neměla. Jen ibuprofen, kterej mě jisto jistě zabije! V ulicích zaparkovaná policejní auta. Vyhlášení zákazu vycházení.
Nevěděla jsem, co mám od celé situace čekat. Budou mě kontrolovat, až pojedu do práce? Můžu vůbec jet do práce? Život se změnil, jako by na chvíli ustal a lidi přestali dýchat. Jindy rušná silnice pod okny, byla tichá. Neobvykle tichá. Jenom sanitky houkaly a občas nějaký policejní vůz. Všechno zavřené. Život skončil.. I ten zvuk sanitek nakonec zněl úplně jinak, než obvykle.
Od té doby uplynul měsíc. Během kterého se toho zase tolik nestalo. Naučila jsem se vařit i péct, přijala do svého života pořádnou dávku "mámvpi*ismu" a teď tak nějak žiju, funguju. Internet skoro nečtu, brouzdám jenom po instagramu a po eshopech a klikám na "dát do košiku". Nesnáším roušky, ve kterých nemůžu dýchat a špatně přes ně vidím, takže neustále vrážím do věcí ...A nesnáším diskuze O TOM. O tom zabijákovi, který nejspíše udělá největší škody nikoliv počtem mrtvých, ale tím vším okolo, co zlikviduje nebo už zlikvidoval....
Bude svět zase v pořádku?
About the Author
5 komentářů
moje krásná Kači .. věřím, že bude :)
OdpovědětVymazatOno se to zas srovná, jen to bohužel nebude hned, ale srovná...
OdpovědětVymazatBeauty of pink / Knižní regál
Kači svět bude v pořádku, jen musí přestat těch tisíce článků a tlaků na psychiku, která je větší zabiják (kromě těch dalších tisíce nemocí, na které denně umírá víc lidí než na K...) Já měla chvíli, kdy jsem byla na svět naštvaná, na ty opatření a to vše kolem, na roušky jsem stále (to ty víš)... A JAKO astmatik mám problém v teple i po rovině z města z práce...
OdpovědětVymazatDřív jsem četla, co vše budou zakazovat, pak se tomu vyhýbala obloukem a teď čtu, protože doufám, že se začne něco dít lepšího a ve všem něco lepšího vidím, i když nakonec k ničemu nedochází....
Co se týká toho blázince, tlaku, co jsi zažívala, nedokážu si to představit úplně, každý je v jiné životní situaci, má jinou práci, je obklopen jinými lidmi a každý má individuální problémy.
Ale i u mě to nebylo zrovna príma... začala jsem se seznamovat s klukem v tu nejméně vhodnou dobu :) a taky to taky dopadlo a to mi na něm záleželo.., dovolená se sice povedla, ale ten tlak před ní a ty pocity kolem a tlak po ní.... :) NIC MOC.
Kačí, vůbec ti nezávidím. Já astmatik nejsem a i tak mám problém to ve vedru udýchat.
VymazatDneska jsem upřímně doufala, že se začne situace vyvíjet k lepšímu. Začně se uvolňovat, aby to úplně nepoložilo ekonomiku a fungování státu, ale jak vidím ty vlny uvolnňování, jímá mě hrůza, jak to s tímto státem dopadne. Prvně fitko, a pak až někdy kadeřníci? Restaurace jako poslední, ale Obi je nacpané lidmi? Malé děti do škol na měsíc, kdy se budou učit max 14 dnů, a pak bude volno a větší děti budou sedět doma?
Je to absolutní nesmysl. To, jak se mají rozvolňovat pravidla absolutně zničí veškeré restaurace, živnostníky, cestovní ruch, letecké společnosti... Z celé tehle situace je mi smutno. Obětujeme celej stát, veškeré úspory lidí, soukromé firmy.. pro pár lidí s K. A to vůbec nemluvím, kolik nemocných lidí čeká kvůli K na operace, transfuze...
To s tím chlapcem je mi hrozně líto :( Třeba se to ještě nějak vyřeší ♥
Naučíme se s tím žít a už tomu budeme rozumět, takže už budeme vědět, jak se chovat. Nevím, jestli bude svět úplně v pořádku, ale mi se přizpůsobíme a budeme se opět cítit lépe. Lidé jsou hodně vynalézaví. Neboj, nečti ty zprávy dál a psychika se taky zlepší :)
OdpovědětVymazatAle naprosto tě chápu. Je to pro mě mega těžký. Držet si vztah na dálku, kdy se vlastně ani nemůžete pořádně vidět. Teď se nejspíš uvidíme poprvý od vyhlášení nouzového stavu a pořád se klepu, že do té doby zas něco zakážou. Ale musíme to přečkat všichni a svět se zase zlepší! :)
Budu na tebe myslet, buď silná ♥
Little Dreamer