Umění bouchnout

Hele lidi, slyšíte mě? ...křičím. 

I když vím, že mě nikdo stejně neuslyší. Celý tento monolog probíhá jenom v moji hlavě. A i kdyby ne, stejně jsou ulice plné těch, co mají klapky. Klapky na uších, klapky na očích. Žijou si. Existují. Jsou. Sami pro sebe. Všichni si tak nějak žijeme sami pro sebe. V našem světe, kde není pro ostatní místo. A asi nám to tak vyhovuje. Samostatné postavičky, které se slučují pouze za bojem o pravdu. O štítek "je to tak správně, protože my si to tak myslíme". Ale poté, co si prožijí svůj vlastní boj za zaručenou pravdu, se zase oddělují. A žijou si sami. Pro sebe.

Přátelství? To existuje. Ale. Vždycky je tu nějaké ale. Něco, co člověka otráví, nazlobí,donutí ho neodepsat na zprávu, nezvednout telefon. Vždycky nakonec zvítězí nějaký ten vnitřní pocit před určitou dávkou zájmu o jiné.

Sama se lidem občas vyhýbám. Potřebuju být sama. Zavřít se do pokoje a nějak žít - aniž bych musela brát ohledy. Někdy. Na druhou stranu je mi ale hrozně smutno z toho, jak v současné době vypadají mezilidské vztahy. Jak se lidé spolu (ne)baví. Jak v nich roste agresivita a chuť ubližovat. Jen tak. Protože mají vnitřní nutkání. Protože mají nějaké vnitřní démony, co je pejří, co s nimi zametají. Je mi smutno, když vidím, jak si bezdůvodně vzájemně hážeme klacky pod nohy a nutíme ostatní přeskakovat zbytečné překážky. Je nám pak líp? Uleví se nám? Možná na okamžik anebo taky vůbec. Kolikrát v tom vidím "když já neumím být šťastná, nebudeš ani ty".

Sama se občas cítím jako bomba, která potřebuje vybuchnout. Rozbrečím se. Chytnu hysterický záchvat. Jsem zlá. Sedím v zaparkovaném autě, bubínky mi trhá Marylin Manson a já čekám, až mě veškerá ta frustrace a vztek přejde. A ono skutečně přejde. Brečím, přemýšlím, svěřuju se. Co na tom, že jsem ze vzteku snědla celou čokoládu - i když jsem si řekla, že je čas na dietu. Nakonec je mi přece jenom líp. Udělala jsem něco zakázaného. 

Je mi líp v takovém ohledu, že ztrácím potřebu někomu a něčemu ubližovat, dělat lidem naschvály, být na ostatní zlá. Občas potřebuju bouchnout - ať už vnitřně nebo rukou do stolu, abych mohla vyjít z domu a usmát se na souseda. Pozdravit prodavačku v pekárně, popřát hezký den.

Věřím, že každý musíme občas vybouchnout, aby nám bylo lépe. Vždyť i ten nejčernější mrak se musí vypršet. Aby vysvitlo slunce. Vybrečet se ať už na pomyslném nebo reálném ramínku někoho jiného. Udělat nějakou blbost, abychom se vzpamatovali. Je to lidské. Proto bych si přála, aby si to lidé začali uvědomovat, přestali v sobě hromadit tu temnotu a nenávist. Proč si nenajdou něco, co jim pomůže se přes jejich trable přenést? Proč se občas nevykřičí čelem k lesu, zády k lidem Proč si raději nekoupí boxovací pytel místo toho, aby si ho dělali z nás, z lidí? Proč nedají šanci emocím ve chvíli, kdy to nikomu nemůže ublížit?

A když to udělají? Kdoví, co bude pak? Třeba dáme šanci úsměvu, laskavosti, přátelství bez postranních úmyslů.

Kabát + pásek - Primark, Boty + svetr - F&F, kalhoty - Bershka, šála - Calliope, kabelka - C&A