O tom, že ještě nejsem připravená dospět...

By 19:01

Když jsem sepisovala minulý článek o tom, že uvažuji, že s tím virtuálním světem seknu, psala jsem to spíše pro sebe. Jako myšlenky, které jsem potřebovala plácnout na papír, ale zároveň je nestrčit do pomyslného šuplíku, kde ztratí veškerý svůj význam. To, co jsem psala, byl takový můj vnitřní boj a hledání sama sebe, protože co si budeme říkat, poslední měsíc je tak nějak všechno k posrání a já přestávám mít sílu cokoliv řešit. Vím, že sluníčkové dny netrvají věčně a i takové dny já bohužel dokážu pěkně zvorat a najít si v nich to, že přijde "ale". A ono to ale stejně vždycky přijde, co si budem...prostě ho přivolám.



Nicméně na ten článek mi přišlo tolik reakcí.. Ať už na blog nebo soukromě, že jsem byla fakt úplně dojatá. Děkuji! A když mi napsal spolužák, kterej je tak trochu Ajnštajního typu a před kterým jsem vždycky byla obezřetná co říkám, celkem mě to dojalo. Nebudu kecat.. Ale když vám hotový právník napíše, ať děláte, co vás baví a že pokud by mě někdo chtěl za to odsuzovat, tak že nemám důvod a ním udržovat kontakt, celkem vám to otevře zobák úžasem...

Problém tak nějak není asi v tom blogovaní, jako spíše ve mně. Jsem ta, co všechno dělá poctivě, na 100%, šílený puntičkář a někdy jsem blogu  věnovala i ty chvíle, které měly zůstat jako prožitky a ne jako obrázky ve foťáku..
Týden jsem neřešila, jestli musím napsat článek, týden jsem nechodila kontrolovat statistiky ani jsem neupravovala fotky (vybrala jsem si dobrou dobu - jsem teď totiž bez noťasu a s tím půjčeným se nedokážu sžít)... Týden jsem nedělala v podstatě nic...vyfotila jsem tak 2 fotky a ve zbytku recyklovala ty staré... A bylo to fajn... Ale najednou mi chyběl takový ten můj koníček, to, co mě táhlo rychle dokončit učení a jít napsat článek... To, co mě motivovalo na něčem pracovat a já cítila, že když nemám klávesnici pod prsty a nic nepíšu, nějak se ve mně hromadí stres a všechny ty katastrofální úvahy, nad kterýma jsem najednou musela přemýšlet. Celý svůj blog beru jako hroznou terapii, no a co, že se zajímám o módu, kosmetiku či vysedávam na instagramu. Nebýt instagramu, nemám současného přítele, neumím vařit, pořád bych se oblíkala do triček s lebkou a kapsáčů, neměla bych některé kámošky a asi bych nikdy nenašla sebevědomí a zalíbení ve focení. I těch krajinek a květinek. Instagram nám hodně bere, ale je třeba si uvědomit, že i hodně dává.. Dnešní doba je tak nějak na něm závislá, ale není to jenom o té špatné závislosti.

Vlastně ani nevím, co tímto článkem chci říct.. Cítím ale, že se potřebuju vypsat. A cítím taky, že v této chvíli se nedokážu vzdát svých koníčků, když sama jsem se ještě nikam neposunula. Nenašla si nové. Stále jsem studentka, i když mi zítra bude 26, stále miluju módu, kosmetiku. Stále mám tak nějak stejný život, i když samozřejmě hodně dospělejší... A cítím, že pokud se vzdám blogu, instagramu, módy, líčení i focení... Asi v této chvíli bude můj život o tom koukat do stropu a jíst rohlíky se sýrem, protože najednou nebudu mít motivaci vařit (vždyť je fuk, jak vypadám, vždyť je fuk, jak vypadá jídlo.. Vždyť nemám největší inspiraci k novým receptům - instáč) ...samozřejmě obrazně řečeno... trochu dramatizuju, ale rozumíme si, že jo..
 
Asi ještě nejsem připravená na to dospět a být seriózní. Jak mamka říká - upjatá mladá dáma. Ale jednou to přijde. Jen ne teď... Asi jsem se jenom potřebovala "vyřvat" zkusit si nic neřešit, nepsat a "odejít"..ale chybělo mi to. Celou tu internetovou závislost se pokusím hodně omezit, nebudou tu asi pravidelné články, ale ukončit to úplně nechci. Ne teď :)) Možná až jednou přestanu být tak rozdvojená a pochybovačná. Až si najdu tu správnou cestu, směr, kterým chci jít, priority v životě, až dospěju.. teď se tak ale necítím...

You Might Also Like

7 komentářů

  1. Krásny článok, pekne napísané a som rada, že proste pokračuješ, lebo ešte nie je ten čas všetko vzdať..aj ja mám pocit, že keby som s tým prestala, asi by som tiež prešla na tie rohlíky so syrom a pozerala do stropu haha :D je to super...je taká doba, bohužiaľ :) Hlavné je, že si človek uvedomuje, že je aj iný svet než internetový a že nie sme až také závislé a tak no :)

    www.sinnamona.blogspot.com

    OdpovědětVymazat
  2. Přeji ti všechno nejlepší Kejt, ale neboj, nejsi jediná, kdo odmítá být dospělý :D

    Little Dreamer

    OdpovědětVymazat
  3. YAAAAAYY! Ty nejsi stvořená k tomu, abys opustila svět blogování, prostě ne. Ještě že máš tak chytrý kamarády a skvělý čtenáře :D Chyběla bys nám, kamarádům i čtenářům :)

    OdpovědětVymazat