Nějak bylo, nějak bude...

By 12:00

Jsou dva typy lidí - ti, co žijou daným okamžikem a ti, kteří pořád žijí pro budoucnost..
A já jsem bohužel ten druhý typ člověka.
Jsem holka, která neustále myslí na zadní vrátka. Ještě se mi nestalo, že bych měla na účtu nulu, dojídala poslední tvrdé rohlíky a čekala na výplatu jak na smilování. Jsem holka, které když se něco nepodaří, vymýšlí způsoby, jak okamžitě svému selhání zabránit. Jsem holka, která se neumí radovat z okamžiku, protože řeší, co bude následovat. A tak je to špatně.



Jsem názoru, že opravdové štěstí vám nepřinesou věci, ale lidi a činy. Ano, za splněné zkoušky jsem se odměňovala, za vyhazov jsem si léčila žal nákupy. V minulosti jsem si za každý svůj rozchod nadělila novou kabelku a každá návštěva drogerie končila nákupem rtěnky/laku/pudru ve slevě!  Ale všechny mé nákupy byly tak nějak v mezích. Nedokázala jsem vyhodit hromadu peněz za jednu věc - za drahou věc. Vždycky se ve mně totiž probudilo mé druhé já, které říkalo "A za  si teď do konce měsíce koupíš jídlo?". Občas mám utrácivou a nakupuju jak šílená, následně se hryžu depresí, že jsem zbytečně utrácela za něco, co nepotřebuju, a že jsem si mohla šetřit, protože nevím, co bude. Takže si vlastně nic pořádně nedokážu užít (dokážu, ale ne asi tak, jako když jsem byla malá holka a věci jsem dostávala)

Když se v neděli ráno probudím po boku Luka, neříkám si, že máme před sebou ještě jeden super den, ale přemýšlím nad tím, jak pojedu domů, co mě čeká následující týden, že mi bude hrozně smutno a jak se budu učit.. Pořád řeším, co bude...nebo co se případně může posrat...Buď se to skutečně posere a já si řeknu, že jsem to čekala anebo se nic špatného nestane, ale já z obavy, že by se třeba něco stát mohlo, si danou chvíli nedokážu naplno užít... Když jedu na dovolenou, přemýšlím, kolik dnů mi ještě zbývá a posledních noc mi je pak šíleně smutno.... Neraduju se z toho, že jsem stále na dovolené. Když mám nějaký problém nebo se nacházím v nejistotě, jsem schopná strávit hodiny přemýšlením, jak to dopadne...

Když se mi nedaří v práci, hned myslím na nejhorší a okamžitě se snažím najít radikální řešení. Když poseru zkoušky, neříkám si "však co, o nic nejde, mám další pokusy", ale začnu ječet, že to je konečná, že mě vyhodí, že budu bezdomovec. A přemýšlím, na jakou další VŠ si ještě podám přihlášky.

Mám ráda, když mám na všechno plán, harmonogram a ve věcech mám jasno - jsem puntičkář, co má svůj diář a nesnáším nejistotu, ale o té poslední rok, vlastně posledních 5let mého života jsou. Nevím, co bude a šílím z toho. Jsem asi více pesimista než optimista. Jsem pořád plná pochybností, nejistoty a strachu z toho, jaká bude moje budoucnost. 

Obdivuju lidi, kteří se dokáži radovat z okamžiku a nic neřešit. Na jednu stranu je považuju za nezodpovědné (No ty seš teda rozumnej, když si vyhodil 40litrů za dovolenou na Bali..co když ty peníze budeš potřebovat?), ale na druhou stanu k nim vzhlížím. Hrozně bych si přála se nestresovat tím, kde jednou budu bydlet, pracovat. Co když budu ještě do čtyřiceti hnít u rodičů a nikdy se mi nesplní sen - bydlet sama nebo s přítelem? Hrozně bych si přála nemít depku z toho, že až jednom (pokud) dostuduju školu, co se mnou bude. Zda se budu schopna uživit, zda budu mít na nájem, na cestu do práce. Zda mě práce bude bavit. A co když na to nemám? Co když jsem si vybrala špatný obor a až nastoupím do práce, tak mi to někdo vmete do xichtu? Vysmějou se mi? Co když ale práci nenajdu? Ještě ani nemám dostudováno, ale už řeším, jak si nenajdu práci. Ach jo!
Myslím hrozně dopředu a díky tomu mi uniká spousta věcí, které se dějou teď. Neumím být šťastná na delší dobu...a když už jsem, něco se kákne...a místo, abych šla dál avyužila i té pozitivnější stránky mého pádu, přemýšlím nad tím, proč se to něco nepovedlo. A co když se to nepovede ani příště? V hlavě si vymýšlím tisíce scénářů a následků...a řešení.

A to je špatně. Nejhorší na tom je, že v tom nejsem sama. Vždycky jsem byla vychovávaná tak, ať jsem rozumná, myslím na následky...ale u mně je to bohužel až v přehnané míře... Na ostatních se tato vlastnost hrozně snadno vidí - když radím ostatním, jak mají jednat, co mají dělat, přijde mi, že všechno má i pozitivní stránku, a že všechno jednou dobře dopadne. Když se jedná o mně, vidím většinou negativa a svoje selhání.
Chtěla bych se umět radovat z maličkostí, z okamžiku...ale nevím jak..umím to jen někdy....Nevím, jak se naučit myslet pozitivně a neobviňovat se z každé chyby. Od života jsem už dostala spoustu facek, facek, které mě měly změnit...naučit mě, jak si vychutnávat okamžiku...ale upřímně? Když už jsem se naučila si vychutnávat současnost, vždycky přišel někdo, kdo mi začal do hlavy vtloukat, že mám být zodpovědnější. Jak můžu být tak v klidu a nemít několik náhradních plánů?...Někdo, kdo mě zase vrátil tam, kde jsem byla..

You Might Also Like

8 komentářů

  1. Skvelý článok, opäť, ako vždy. :))
    Veľmi rada si prečítam každý tvoj nový príspevok, čím ďalej tým zaujímavejšie články.:)

    Môj BLOG-KLIK❤

    OdpovědětVymazat
  2. NO, a já jsem přesně ten první případ ale o budoucnosti jistě přemýšlím a mám svůj život naplánován tak na deset let dopředu ale neříkám, že to tak stoprocentně bude. Já jsem člověk, který žije spontánně a už kolikrát se mi stalo že mi něco nevyšlo, život jde dál a ono se to nějak vyřeší. Možná jsem za některé činy nezodpovědná ale mám svůj život ráda. Nevím co bych ti řekla abych ti poradila. Chce to mít trochu, jak se říká na salámu :-)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Chce, chce :) Asi bych se mělo obklopovat více "mám to na salámu" lidma :) Třeba to pak přijde samo ;)

      Vymazat
  3. Tak ten problém neustáleho plánovania si vecí dobre poznám, som taká istá. Snažím sa už žiť v prítomnosti a aj sa mi to darí aspoň myslím, no nejde to jednoducho a vždy ma to zvádza k môjmu milovanému plánovaniu. Žiaľ ja som to ešte aj vyštudovala, ekonomika a hlavne manažment sú môj obor čiže s tým budem žiť aj naďalej. No podľa toho, čo píšeš si myslím, že sa vieš o seba postarať a aj keby ťa obor, ktorý vyštuduješ nebavil, dá sa presedlať inam to už dokázalo milión ľudí. Moja súčasná šéfka hlavná účtovníčka bola kedysi zdravotnou sestrou takže nič nie je nemožné.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Máš pravdu, člověk může dělat cokoliv s jakýmkoliv oborem, co vystuduje:)Ale víš jak..ten stres tam stále je. A přijde mi šílené nad něčím strávit 5 let, a pak od toho odejít..
      No a s tím plánováním...to je už asi nějakej osud nás žen :)

      Vymazat
  4. Kačí, já si myslím, že je to úplně normální. Jak píšeš, jsou dva druhy lidí, tím pádem je to rozdělení tak 50 na 50. Já jsem na tom stejně jako ty a taky mě to někdy štve, taky jsem ve spoustě věcí, díky výchově a zážitkům z dětství" úplně jiná než ostatní. Taky už teď myslím na to, jestli si najdu práci, jakou, kde, co si budu moct dovolit, jestli si budu moct vzít hypotéku..přitom budu studovat nejmíň ještě rok a půl! Nemyslím si, že je špatně myslet dopředu, já se pak na ty věci aspoň těším a vím že někam směřuju, postupně se můžu ujišťovat o jednotlivých svých krocích a popřípadě je změnit, když se zdá že se odchyluju od svého cíle, nebo když začnu zjišťoat, že by ten cíl mohl být jiný. Nebrala bych to jako něco, co je vyloženě špatně. Já nedokážu žít v nejistotě stejně jako ty a zbavit se toho by nakonec možná bylo ještě horší než jak je to teď. Přesto všechno si nemyslím, že bych si nedokážala užít určité přítomné okamžiky, třeba když jdeme spolu na kafe, kdž píšeš blog, když máš oslavu čehokoliv. Určitě jsou chvilky, které prožíváš naplno v daný moment, tak jak jsou. A třeba mně se taky stýská už den předem než mám odjet od Vikinga domů, ale na tom není nic špatného! Já si myslím, že ten problém pak tkví spíš v tom, že se porovnáváme s jinýma lidma, jejich pojetím světa a jejich pojetím toho, co je užít si. Tihle lidé podle mě napovrch vypadají hrozně šťastně pro ostatní, ale i oni mají určitě někdy slabé momenty a špatnou náladu a možná by si někdy přáli, aby měli tu schopnost myslet trochu dopředu a být víc nohama na zemi. Třeba. Já myslím, že mi s tímhle opravdu pomohlo zaměřit se na sebe, na to že jsem od přírody nějaká, mám určitou povahu a nikomu jinýmu do toho nic není a že jejich měřítko pro zábavu a šťatnej život není stejný jako moje. Netrap se tím, mě to taky někdy stresuje, ale určitě obě máme chvíle, které si umíme užít naplno a ještě k tomu máme ty super zadní vrátka! <3 Doufám, že to nebylo moc dlouhý, moc mimo a moc zbytečný :D

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Jééé...to je krásný a dlouhý komentář♥
      Jako jo, Luci...vím, o čem mluvíš. V tomto ohledu jsme si dost podobné. Je jasné, že to, jak se ostatní prezentují na sociálních sítích nebo před ostatníma, je určitě hodně zkreslené. Vytvořená iluze, kterou závidíme, i když nemáme co.
      Na druhou stranu bych si přála být trošku více uvolněná, bezstarostná. Já si pořád dělám vrásky ze všeho, co se může stát a nejhorší je, že se to pak podepisuje na mém zdraví. Nebo na tom, jak se chovám ke svým nejbližším - jsem podrážděná, smutná a otrávená...to mě na tom štve úplně nejvíc...

      Vymazat
  5. tento problém som mávala aj ja..veľmi mi pomohla kniha (žiadne vymývanie mozgu, ale normálny príbeh s dejom) od Dana Millmana - Príbeh pokojného bojovníka...veeeeeeeeeeľmi odporúčam, mne otvorila oči :)

    OdpovědětVymazat