Outfit 9.0 Negative people around me

By 11:00 , , , , , ,

Ahoj:)
Dnešní článek pojmu trochu filozoficky, takže komu se nechce číst, doporučuji přeskočit hned na fotky a povídání o outfitu:)

Dost jsem přemýšlela. O sobě, o životě, o lidech, kterými se obklopuji. Vždycky jsem byla ta, která si nevěřila. Průměrná, ničím zajímavá, nijak zvlášť hezká, průměrně chytrá - zkrátka a dobře holka, co všechno dělá průměrně a průměr je její životní cestou. Jenže jednoho dne jsem si uvědomila, že člověk není přirozeně předurčen k tomu, aby byl průměrný. Průměrnost z nás dělá okolí, mnohdy lidi, kteří si na nás léčí svoje zraněné ego a kteří si potřebují na nás něco dokazovat. 
Když chodíte s člověkem, který vám říká, že byste se měla raději namalovat  a nechodit po bytě bez řasenky nebo byste neměla tolik jíst (i když nadváhou netrpíte), neznamená to, že byste ho měla poslechnout. Znamená to, že byste ho měla nechat jít, osamostatnit se a vymanit se z pocitu, že vás už nikdo jiný nebude chtít. Musíte na sobě chtít zapracovat sami a nespokojit se s tím, že prostě máte méně jíst, protože se dané osobě nelíbí, jak vypadáte nebo že se máte namalovat, protože se dotyčnému nelíbí, že máte kruhy pod očima nebo zplihlé řasy. Když si vás dotyčný nedokáže vážit takové jaká jste, nemá smysl s ním ztrácet čas. Z průměrnosti se nedostanete tak, že vás bude někdo ponižovat, i když možná nevědomě. Stále totiž budete myslet na své nedostatky a budete se považovat za něco méněcenného. 
To samé přátelé/kamarádi/známí. Pokud Vám někdo neustále opakuje, že není schopen pochopit vaše pracovní či studijní tempo, tvrdí vám, že on by to zvládal lépe, protože on na to má. Když vám někdo naznačuje, že on má na rozdíl od vás titul, i když náročnost škol se absolutně nedá srovnávat nebo že on má práci, která má smysl, zatímco vy jenom "házíte úsměvy po lidech a roznášíte kafe", je asi lepší styky s takovým člověkem omezit. To, co děláte je totiž vaše rozhodnutí. A pokud se chcete vydat určitým směrem, nikdo by vás za to neměl odsuzovat nebo se s vámi srovnávat.

Hodinky - Claire's, tenisky - Converse, náramek - Deltimo


Celý život jsem žila ve své průměrnosti a mnohdy se obklopovala lidmi, kteří mi moji průměrnost ať už vědomě nebo nevědomě vtloukali do hlavy - a já tomu věřila. Naznačovali mi, že jsem něco méně, protože jsem měla jiné životní priority, jiné cíly, zajímaly mě jiné věci, netoužila jsem po tom"páchat jenom dobro" ("Cože? Ty chceš být advokátka v trestním právu? Ty chceš obhajovat ty hyeny, co něco způsobily?" Ehm..každá mince má dvě strany a je vždy 50% šance, že ten, koho advokát obhajuje, je buď hajzl nebo  člověk, co se dostal do dané situace náhodou, nevinně.  Stejně jak státní zástupce může brojit proti nevinnému - to je vlastně taky páchání zla! Proto si rozhodně nemyslím, že být advokátem znamená být hyenou, co zastupuje hyeny a být státním zástupcem je být svatouškem. Všechno má svá pro i proti).

Celý život jsem bojovala s tím, co chci já, s tím, co chtějí ostatní a s tím, co by bylo vhodné dělat. Většinu svých životních rozhodnutí jsem udělala na základě vhodnosti a přání ostatních, s tím, že jsem se nakonec i domnívala, že to jsou asi i má přání. Nebyla. Ale snažila jsem se neskutečně dlouhou dobu, aby byla.... Od toho, co jsem skutečně chtěla, jsem byla odrazována slovy, že to nemá smysl, že taková nejsem, že na to nemám.

Náhrdelník - Ebay, tričko + kalhoty - F&F, kabelka - C&A, bunda - New Yorker


Když jsem zakládala tento blog, setkávala jsem se s řadou negativních ohlasů - proč to dělám? Proč exhibuji? Proč se raději nevěnuju nějaké uvědomnělé činnosti? Hmm...o dva roky později jsem sice stále neznáma blogerka, ale i tak jsou tady lidé, kteří mě mají rádi, kteří se mě ptají na názory, slečny, které mě prosí, zda bych je nalíčila, poradila s oblečením, šla s nimi nakupovat. Za ty dva roky mi přišla spousta zpráv i od mužů - ať už od českých, tak i od těch zahraničních, kteří mě buď prosili o radu nebo mi psali obdivné zprávy - a řekněme si na rovinu - hrozně moc to potěší! Neskutečně! Když vám chodí řada nabídek spolupráci ze zahraničních módních webů, uvědomíte si, že jste v něčem aspoň trošku nadprůměrná....a chcete být lepší a lepší.Ono i to, že jsem psala pro Olomouckou drbnu asi trošku znamená, že něco napsat umím a vím, co dělám:)

Stejně tak je to s mým sebevědomím. Dokud jsem chodila s muži, kteří se mě snažili usměrnit, umlčet, zklidnit, vztah byl postaven na jejich dokonalosti a potřebách, připadala jsem si jak kus hadru. Pak jsem si padla do oka s člověkem, který má podobné priority jako já, který mě nikdy neodsuzoval, nikdy se mi nesmál, nikdy mi neřekl, ať se přestanu předvádět - s člověkem, který za mnou stojí a je schopen akceptovat moji povahu, teatrálnost, charisma, to co dělám.  A až teprve v té chvíli jsem si uvědomila, že chci stále růst, sebezdokonalovat se, poprvé se nebojím nahlas říct to, co bych jednou chtěla dělat (já to vlastně říkat nemusím, jemu to prostě dojde), nebojím se přiznat, jaká jsem, nebojím se jít si za tím, co chci. Sdělit mu, co se mi podařilo a neposlechnout si, že jsem povrchní slepice, kterou ostatně nejsem a nikdy ani nebudu.

Stejně tak, když jsem se začala obklopovat kamarády/známými, kteří mě dokáži pochválit, kteří chápou, že mám jiné životní priority a akceptují mě. Lidmi, kteří mě dokáži pochválit, vyzdvihnout, dokáži přiznat, že jsem třeba v něčem dobrá. V něčem jiném než ostatní. Po boku s takovými lidmi (i když to nutně nemusí být přátelé), má člověk chuť vyjít ze své průměrnosti a makat na sobě. Ve všech ohledech.


Pro některé, kteří mě znají už řadu let, jsem teď vzpurná holka, s nosánkem nahoru. Už dávno totiž nejsem ta, která na vše kývne, kterou někam postavíš a tam ji pak i najdeš. To, že jsem pyšná na to, že jsem vystudovala 5 let na právech (na titul si počkám ještě tak sto let :D ), není projev přehnaného sebevědomí. To, že si o sobě už nemyslím, že jsem škaredá jako noc, taky není projev toho mít nosánek nahoru. Pouze se snažím být na sebe pyšná za to, co jsem prozatím dokázala (i když pro lidi s jiným zaměřením je to absolutně nepochopitelné)! A i to, že dělám hostesku v rádiu ve mně budí pocit, že na to mám vzhled a že jsem se dostala k práci, o které mnohé slečny jenom sní. Mnohdy to jsou peníze za příjemnou práci, setkala jsem se s nejednou slavnou osobností, je o mně slyšet, dostávám se na různá zajímavá místa, na různé akce a jsem v centru dění. A je mi celkem jedno, že momentálně nepáchám světové dobro. Je mi i jedno, co si o tom lidi z mého okolí myslí. Důležité je to, co chci já, co mě dělá šťastnou a co mě baví. A ten, kdo mě neustále odsuzuje nebo mi třeba i podvědomě naznačuje, že mám nesmyslné představy o životě, by asi v mém životě neměl mít už takové důležité místo. Nechci totiž chodit ze společných setkání s pocitem, že jsem špatná.




A teď pár slov k outfitu - na úsměvu asi vidíte, jak jsem mrzla :D Poslední dobou totiž mrznu pořád a ve všem :D Ale v kozačkách a zimním kabátu nemůžu chodit od října do dubna, že jo :D
Proužky miluju, proto když jsem uviděla v F&F toto tričko, okamžitě jsem ho cpala do košíku a to bez zkoušení :D
V těchto černých kalhotách plánuju strávit celou zimu, protože mají úžasně vysoký pas, a tak mi nefouká na záda a neleze mi z nich zadek! A taky to jsou po dlouhé době kalhoty, které jsou mi konečně dost dlouhé! Juchů!!!








You Might Also Like

8 komentářů

  1. Kači, napsala jsi to pěkně, i když v něčem tak úplně nesouhlasím :D. S tím, že bychom se měli obklopovat pozitivními lidmi určitě ano, ale k té průměrnosti... podle mě většina lidí má být průměrná a je průměrná, od toho je to průměr, všichni nemůžou být výjimeční a já se naopak snažím najít smíření s mou průměrností, přijmout fakt, že nejsem lepší nebo důležitější než ostatní a že jsem jenom malá skvrnka ve vesmíru. Toť můj názor, ale tvůj ti samozřejmě neberu a jsem moc ráda, že se ti v životě daří :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Klári, zrovna u tebe bych tu průměrnost netipovala :) Ty mi jako průměrný člověk nepříjdeš ;) A ano, každý nemůže být výjimečný, ale zase zastávám názor, že každý je výjimečný v něčem jiném :)

      Vymazat
  2. Za tenhle článek velký palec nahoru :)

    OdpovědětVymazat
  3. Pěkný článek :) a v outfitu se mi moc líbí ty červené detaily :)

    eLblog

    OdpovědětVymazat
  4. Moc pěkný článek =) Taky ne se vším souhlasím. Já sama si můžu sáhnout do svědomí a říct, že mi trvalo hrozně moc dlouho, abych samu sebe přestala vidět negativně, začala mít samu sebe ráda a přestala se konečně obklopovat lidma, co mi ubližovali a nutili mě vidět takovou, jaká opravdu nejsem. Do toho stavu musí podle mého člověk dospět, udělat změnu. Když se otočím, vím, že jsem svého ex měla poslat do háje už po prvním rande, protože to byl neskutečný blbec, diktátor, sobeckej hajzl, co si prostě zaslouží být rozvedený a sám. Dala jsem mu 4 roky svého života, nechala se utlačovat, poslouchala ho jako hloupá husička a padala víc a víc do totální depky. Jenže znáte to, když je člověk zamilovanej, má místo mozku velké červené srdce. Základní škola, střední škola, vysoká škola...všude plno lidí, co mi ubližovalo a schazovalo, občas nechápu, jak může být někdo tak moc zlej. Až poslední roky si připadám opravdu dobře...sebevědomě. Jsem pěkná baba, v hlavě mám mozek, něco umím, mám zásady, žebříček hodnot a mám samu sebe ráda. Jsem úspěšná, mám práci, co mě baví, peníze, manžela a zázemí. Co víc si může člověk přát? S tou průměrností je to těžké. Připadáš si tak teď, jsi nezávislá, úspěšná, ale co až se vdáš? Porodníš děti, budeš matka, manželka? Zvládneš nebýt průměrná? Já si teď jako vdaná paní taky připadám nadprůměrná, jiná, protože na to mám čas, peníze a možnosti. Asi možná je to o tom nebýt ovce, jsem ráda za to, že oslovsky nepodléhám nejmodernějším trendům a i když je to hrozně in, já to prostě nemám, protože se mi to nelíbí. Jsem sama sebou, nikdo mě nemění a ani se o to nepokouší. S manželem se podporujeme a máme se rádi tak, jak jsme...bez příkras, bez snahy toho druhého změnit. Hrozně bych ti přála, aby ti to vydrželo i další roky a zůstala jsi stále stejně praštěná a svá ;)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Luci, moc ti děkuji za takový komentář :) A souhlasím!
      No, nevím, nemůžu posoudit, co příjde až budu jednou třeba vdaná, ale stále mám svoje zásady - a to třeba v tom ohledu, že i když mám vztah, je tomu rok, tak i tak se s přítelem snažíme dělat pořád něco jiného, výletujeme, zkoušíme nové věci, snažíme se, aby se nám náš vztah nezevšednil, aby bylo se pořád na co těšit, abychom oba do toho dávali energii, nápady...já se třeba stále snažím být udržovaná (i když bych klidně mohla nasadit tepláky a mastný culík a celé dny koukat s ním jen na filmy). A chci si to tak udržet co nejdéle, nejlépe napořád!..ono asi záleží, jestli je člověk motivován a jestli je odhodlán si jít za svým, Já to teď tak třeba cítím a chci:)

      Vymazat
  5. V outfitu Ti moc sluší :*. No a jinak jsem teď docela špatná z toho, co se kolem mě děje a tak jsem Tvůj článek doslova probrečela..Ale jsem moc ráda, že jsem si něco takového mohla přečíst, protože potřebuju o mnoha věcech popřemýšlet. Měj se báječně ♥

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Veru, nebreč:* Nic není tak špatné, jak se na první pohled zdá! Držím palce, ať je líp :)

      Vymazat